Peter Wohlleben: Než stromům dojde dech

| autor: Redakce

Kniha Než stromům dojde dech je vyznáním lásky stromům a současně výzvou, abychom ve vlastním zájmu konečně začali chránit přírodu a pečovat o její nekonečnou mnohotvárnost. Stromy se totiž bez lidí obejdou, ale lidé bez stromů ne. www.knihykazda.cz

Peter Wohlleben • Než stromům dojde dech (Zdroj: NAKLADATELSTVÍ KAZDA, s.r.o.)

Kniha Než stromům dojde dech je vyznáním lásky stromům a současně výzvou, abychom konečně začali chránit přírodu a pečovat o její nekonečnou mnohotvárnost, i když se nám doposud nepodařilo zcela pochopit její provázanost. A také cestou k pochopení, že to děláme ve vlastním zájmu. Stromy se totiž bez lidí hravě obejdou, ale lidé bez stromů ne.

I kdybychom kvůli klimatickým změnám přivedli planetu na pokraj zkázy, stromy by se za každých okolností dokázaly vrátit. Dokonce i po obdobích sucha, ničivých požárech, rozsáhlých polomech či poté, co jsou zpustošeny lidskou činností, stromy znovu vyrostou. Kniha Než stromům dojde dech je vyznáním lásky stromům a současně výzvou, abychom ve vlastním zájmu konečně začali chránit přírodu a pečovat o její nekonečnou mnohotvárnost. Stromy se totiž bez lidí obejdou, ale lidé bez stromů ne.

Ve strhující a zároveň kritické knize Než stromům dojde dech Peter Wohlleben přímo navazuje na svůj bestseller Tajný život stromů (KAZDA 2016). Na jedné straně líčí nejnovější poznatky o životě stromů a o jejich schopnosti učit se a reagovat na klimatické změny. Zároveň neopomíjí kritizovat omezenost některých ekonomických a politických subjektů, které mnohdy stromy vysazují jen kvůli těžbě dřeva či vytváření pozitivního mediálního obrazu, a přírodu tím vykořisťují. Odborníkům je však zřejmé, že intenzivně obhospodařované smrkové plantáže přehřátí planety určitě nezabrání. Kniha je vyznáním lásky stromům a současně výzvou, abychom ve vlastním zájmu konečně začali chránit přírodu a pečovat o její nekonečnou mnohotvárnost.

Kniha Než stromům dojde dech je vyznáním lásky stromům a současně výzvou, abychom ve vlastním zájmu konečně začali chránit přírodu a pečovat o její nekonečnou mnohotvárnost
Kniha Než stromům dojde dech je vyznáním lásky stromům a současně výzvou, abychom ve vlastním zájmu konečně začali chránit přírodu a pečovat o její nekonečnou mnohotvárnost (Zdroj: NAKLADATELSTVÍ KAZDA, s.r.o. )

Osud lesů a osud lidstva jsou nerozlučně spjaty. A ne­chápejte to v přeneseném slova smyslu, ale doslova. Co vám možná bude znít pesimisticky či děsivě, může být ve skutečnosti důvodem k velké naději. Stromy totiž tvoří natolik efektivní sociální komunity, v nichž se dokážou většinově obstojně vyrovnat zejména s aktuálními změnami klimatu. A nejen to: stromy jsou pro nás i nejlepší možností, jak z atmosféry odstranit skle­níkové plyny mnohem efektivněji, než kdy zmohla jakákoli technika. Stromy navíc silně ochlazují místní klima, dokonce výrazně zvyšují množství dešťových srážek.

To všechno stromy nedělají pro nás, ale samy pro sebe. Ani ony nemají v lásce přílišné horko a sucho, jen­že na rozdíl od nás dokážou termostat nastavit na niž­ší teplotu. Bukům, dubům ani smrkům přitom nebyly schopnosti k tomu nezbytné dány do vínku jen tak. Na své dlouhé pouti od semenáčku ke vzrostlému stromu se musely naučit, jak se změnami nakládat. Nedokáže to ale  každý exemplář. Tyto obří rostliny se od sebe totiž vzájemně velmi liší. Stejně jako lidé se neučí stromy stejně rychle a činí vždy v pravou chvíli správná rozhodnutí.

O autorovi:

Peter Wohlleben (* 1964) se již od dětství chtěl stát ochráncem přírody. Studoval lesnictví a přes dvacet let pracoval jako úředník zemské lesní správy. Vede Lesní akademii v německém regionu Eifel a usiluje o návrat pralesů do různých oblastí světa. Často vystupuje v televizních pořadech, pořádá přednášky a semináře a píše knihy na témata týkající se lesa a ochrany přírody. Svými bestsellery Tajný život stromů, Citový život zvířat, Moudrost lesaSlyšíš, jak mluví stromy, Přírodě na stopě a dalšími nadchl čtenáře po celém světě. V Německu vydává časopis Wohllebenův svět. V roce 2019 mu byla udělena Bavorská státní medaile za zásluhy při ochraně životního prostředí, a to za jeho citlivé a nekonvenční zprostředkovávání vědeckých poznatků.

Ukázky z knihy:

Moudrost tkví v semeni

V lese, přesněji řečeno v lesnických podnicích, zavládl shon: jak jen by se dalo připravit lesy na změnu klimatu, na období horka a sucha? Stromy se sice umí učit, ale co se týká jejich genetické schopnosti se přizpůsobit, jsou bohužel extrémně pomalé. Mutace, tedy změny gene­tické informace a tím pádem změny vlastností, mohou vzniknout vždy jen u další generace. Jenže nová generace v přirozeném lese vzniká vždy až poté, co strom uschne stářím. V závislosti na druhu může tento časový interval trvat i 600 let – což je v době razantně postupující změny klimatu samozřejmě příliš dlouhá doba.

Mnoho živočichů – jako třeba zajíci – je na tom v tom­to ohledu podstatně lépe. Množí se takovým tempem, že zaječice mohou zabřeznout už během předchozí březosti. Dosahují tak tří až čtyř vrhů ročně s odpovídající šancí na genetickou odchylku a přizpůsobení se. Jenže k mu­tacím nedochází cíleně a pro dosažení změny tak nejsou zrovna efektivní – jedná se vlastně čistě o chybu čtení genetického kódu v průběhu procesu reprodukce. Větši­na mutací tedy nehraje žádnou roli, a pokud hraje, může spět úplně špatným směrem. Než z takovéhoto procesu náhodou vzejdou lépe přizpůsobené stromy, může uply­nout několik tisíc let. Nebylo by mnohem lepší nenechá­vat to náhodě a celý proces urychlit? Tak to dělají lidé: my své zkušenosti předáváme ústně nebo písemně další generaci, která se nemusí přizpůsobovat mutacemi, ale změnami životních návyků. Jenže stromy nemají k dispozici písmo, alespoň ne v klasickém smyslu. Přesto tak nějak píšou zprávy svým potomkům, zapisují je do své genetické informace.

*

Dostatečná vlhkost a bezvětří: tak vypadá počasí, kdy si o stromy nedělám strach. Když v zimě přijdou bouře, ne­klidně se dívám do korun stromů, které se se skřípotem ohýbají, a doufám, že jich nepopadá příliš. Když je v létě horko a sucho, myslím na vyprahlé smrky, které jsou navíc ohrožené kůrovcem. Starosti si dělám i v případě, když se v letních měsících blíží bouřka a s ní vydatné dešťové srážky. Listnaté stromy jsou stavěné na zimní bouře: včas shazují listí, čímž redukují plochu, do které se bouře opírá, a ve srovnání se stálezelenými jehličnany se tak snadno nevyvrací. Když se blíží letní bouřka, čas­to ji provázejí krátké, ale silné poryvy větru, při kterých vypadá situace úplně jinak: teď jsou buky a duby plně olistěné a vítr je ohýbá nečekaně silně. Listnaté stromy se vyvracejí a lámou většinou právě při takovýchto pově­trnostních podmínkách.

*

Stromy nemají na zimní teploty žádný vliv, zato u let­ních teplot je tomu jinak. Vedra, kdy se vzduch jen tetelí, spolu s dlouho trvajícími suchy nepatří k povětrnostním podmínkám, po kterých by buky, duby a další stromy zrovna toužily. I v teplém ročním období jim vyhovuje spíše chladnější počasí. Sem tam trochu slunce, ale jinak spousta deště a v žádném případě teploty nad 25 °C, tak vypadá pro strom ideální léto. Zatímco my lidé zápolíme s předpovědí počasí (alespoň s předpovědí v časovém ho­rizontu delším než tři dny), stromy se s tím nemazlí: nač se pachtit s předpovědí, když si mohou lokální počasí utvářet podle svého?! Jednomu samotnému stromu by se to nepodařilo, na to musí spojit síly velké společenství stromů v lese.

*

O tom, jak mocná je síla vracejícího se lesa, se může­te sami přesvědčit na své zahradě nebo i ve městě. Jen se porozhlédněte po květinových záhonech – určitě tam místy objevíte nějaký semenáček stromu. Pokud byste se o zahradu přestali starat, stal by se z ní během deseti let mladý lesík. Svoji chuť do života demonstrují i bří­zy, které i přes letní sucha vytrvale přežívají ve střešních okapech a na zdech.

Podstatou města je, že velké plochy spočívají pod dlážděním a pod asfaltem, a jsou tak před vláhou za­kryté. Městští architekti stromům ponechají často jen ubohý kroužek půdy kolem kmene. Má vůbec smysl na takovém místě občas vylít konev vody? Odpověď je jas­ná: ano! Představte si, že přecházíte přes poušť a umíráte žízní. Potřebovali byste několik litrů vody, ale veškeré zásoby už vám došly. Pomohlo by vám trochu, kdyby vám nějaký ochotný člověk nabídl alespoň jeden doušek? Zaléváním navíc vzniká určitá spjatost, která se přenáší na ostatní lidi. Ve společnosti pak vzniká více empatie a v dlouhodobém horizontu i více lesů.

Divoké stromky možná nerostou tak, jak by bylo op­timální podle představ lesnického průmyslu, ale mají tu nejlepší možnou výbavu pro přežití. Tím jsou i pro nás lidi tou lepší volbou, jelikož v budoucnu nám nepůjde tolik o to, kolik dřeva jsme schopni vyprodukovat, ale mnohem spíš o to, zda tu vůbec ještě nějaké lesy budou.

Zády ke zdi

Klasické lesnictví momentálně bojuje s masivními pro­blémy: smrkové a borové plantáže hynou a veřejnost si stále více všímá, že za to nemůže jen změna klimatu. Tyto monotónní shluky stromů požírá kůrovec, požá­ry pustoší lesy, jejichž výtečné schopnosti tvorby deště a samoochlazování jsou silně oslabené zásahy motoro­vých pil. Přitom bylo všechno tak pěkné a dlouho to vypadalo, že je vše v naprostém pořádku: mnoho zemí po celém světě přeměnilo po vzoru německých lesníků velké plo­chy lesů na plantáže, což je praxe, která po mnoho de­sítek let spolehlivě produkovala dřevo pro průmyslovou výrobu. Využití rychle rostoucích a na kvalitu šlechtě­ných druhů dřevin přineslo podobné výsledky jako pro­dukce masa ve velkochovech: mladé stromy, které jsou během krátké doby zralé k vytěžení, s relativně jednot­nou „porážkovou hmotností“.

Jenže stejně jako zvířata ve velkochovech jsou i stro­my na plantážích značně choulostivé a velmi často zde dochází k velkým ztrátám v důsledku chorob a přírod­ních kalamit. I kvalita dřeva je v těchto „velkochovech stromů“ ve srovnání se stromy z pralesů výrazně nižší. To zůstalo veřejnosti utajeno, neboť průmysl se tenčím kmenům a horší kvalitě dřeva přizpůsobil. Co stromy v důsledku špatné kvality pěstování v lesích nemohou poskytnout, to se kompenzuje technikou. Jen si zkuste někde sehnat silný trám z jediného kusu dřeva – nejspíš se vám to nepodaří. Takovéto trámy se dnes pojí a lepí ze spousty malých prkýnek, aby se i při absenci velkých kmenů dalo vyprodukovat stavební dřevo.

Zdálo se, že jsou všichni spokojení a nikdo nevěnoval pozornost tomu, že je les při takovémto hrubém obhos­podařování čím dál choulostivější. Změna klimatu byla poslední kapkou a pak se dilema posledních desetiletí ukázalo v celé své dramatičnosti. Krásný domeček z ka­ret, který postavilo státem organizované a plánované les­ní hospodářství, se nám teď pomalu, ale jistě sype.

*

Návrat lesů může být velice napínavý a my se může­me na vlastní oči stát svědky toho, že příroda znamená změnu! Čím více oddalujeme kyvadlo od ideálního sta­vu, tím prudčeji kmitne zpět, když ho znovu pustíme z rukou, tedy když si bude moct příroda dělat, co se jí zachce. A kde je hodně pohybu, tam jsou změny vidět obzvlášť zřetelně. Pole, které je během pár let pokryté mladými stromky, mladý les, jehož osiky a břízy během jednoho až dvou let poporostou o jeden metr do výšky – to všech­no můžete pozorovat při svých procházkách přírodou. Momentálně je nejmarkantnější kolaps přírodě vzdále­ných plantáží. Pokud tam nikdo nic nepodniká, promění se tamní zelená poušť v zelenou divočinu – a právě zde dochází rok od roku k největším změnám. Nejprve se ze smrků a borovic začnou sypat jehlice a všechno se pro­mění v hnědou pustinu. Nejpozději do roka se celá půda pokryje travinami, bylinami a tisíci maličkých semenáč­ků. Když uplyne další rok, vyčnívá už spousta listnatých stromečků nad ostatní rostliny a začíná na půdu vrhat stín. O pět až deset let později celou plochu pokrývá mlazina. Traviny, byliny a keře postupně mizí, protože je tu pro ně přílišné temno. Mezi břízy a osiky se sem tam vetřely duby, buky a javory a snaží se dohnat dřeviny, které se sem dostaly před nimi, postupně je přerostou a za několik desítek let samy úplně převezmou kormidlo.

*

Stromy samy nej­lépe vědí, jak znovu nastolit svůj prapůvodní ekosystém

Ve snaze poodhalit tento tajemný život stromů sice věda udělala výrazný krok vpřed, ovšem zatím je na ces­tě k poznání na samém počátku. Dosud neprobádaná je tak třeba úloha nejmenších organismů, jako jsou bak­terie či houby, a to i proto, že většina druhů zatím ani nebyla objevena. Pro stromy jsou však tito tvorečkové stejně důležití jako pro lidi střevní mikroflóra, bez níž by nikdo z nás nedokázal přežít. Z tohoto tajemného svě­ta se dozvídáme senzační zprávy, podle nichž je každý strom samostatným ekosystémem, jakousi planetou sám pro sebe, kterou obývá nespočet zázračných organismů.

I pohled na les jako celek skýtá mnohá překvape­ní. Lesy tak třeba vytvářejí jakési vzdušné toky, kudy v sáhodlouhých mračnech přenášejí vodu na vzdálenost tisíců kilometrů, a nechávají ji vypršet na místech, kde by jinak byla poušť.

Stromy tedy nejsou pasivními bytostmi trpně snáše­jícími změny, které náš živočišný druh způsobuje globál­nímu klimatu. Naopak jsou spíš tvůrci svého životního prostředí, a když se něco začne vymykat kontrole, umějí na hrozbu zareagovat.

Aby se dokázaly úspěšně přizpůsobit změnám, potře­bují stromy především dvě věci: čas a klid. Každý zásah do lesa tento ekosystém vrací o krok zpět, brání mu na­stolit si novou rovnováhu. Do jaké míry je les narušo­ván moderním lesnictvím, jste si při pohledu na největší mýtiny posledních desetiletí nejspíš povšimli sami. Ale ještě je tu i naděje! Všude tam, kde tomu nebráníme, se totiž les rychle a v plné síle vrací. Je jen zapotřebí si při­pustit, že lidé nejsou schopni zakládat lesy, ale nanejvýš plantáže. Nápomocni můžeme být mnohem spíš tím, že se stáhneme do pozadí a samovolnému zalesnění nechá­me volný průběh. Se správnou mírou pokory, ale i op­timismu vůči samoozdravným silám přírody nás čeká budoucnost, která bude mít především jednu vlastnost: bude zelená!

*

„Při našem společném čtení o lese vám ukážu, jak mů­žete stromům při učení přihlížet, proč když buky či duby v létě shodí listí, nemusí si tím zákonitě zadělat na pro­blémy, a podle čeho můžete poznat stromy, které vsadily na špatnou strategii,“ říká autor knihy Peter Wohlleben.

Další hobby zprávy